O mlynářích a mlýnech
Mlýn s Halladayovou turbínou v Sivicích na panoramatické fotografii z roku 1907.
Původní mlýn a první mlynáři
Sivický větrný mlýn na Perku byl postaven pravděpodobně v druhé polovině 50. let 19. století. Kronika uvádí rok 1956, což je informace, kterou nelze nijak ověřit. Je také otázkou, zda jeho výstavbu iniciovala obec či jednotlivec. Obě možnosti byly v 19. století běžné.
Šlo o mlýn německého typu o půdorysu 5 x 3 m a výšce cca 10 m. Základním znakem tohoto druhu mlýna je, že se proti větru natáčí celá stavba i s perutěmi okolo pevného středového sloupu. Součástí ještě nebylo obydlí mlynáře. Při velkém požáru Sivic v roce 1869 zůstal mlýn, jako jedna z mála staveb v obci, ohně ušetřen.
Za prvním doloženým sivickým mlynářem se musíme vydat do Ubcí (dnes Ochoz u Brna). Od počátku 19. století tu na vodních mlýnech na řece Říčce (dnes Kaprálův a Jelínkův mlýn) hospodařil početný rod Žišků. Bratři Vavřinec a František byli mlynářskými mistry, jejich synové se řemeslu učili jako budoucí nástupci. Jeden z mladších Vavřincových synů, Eduard Žiška, doma nezůstal. Možná se vydal do světa coby krajánek: to byli vyučení mlynáři, kteří putovali od mlýna ke mlýnu a pomáhali při mletí a opravách. Možná odešel z domu s konkrétním cílem. Tak či tak, v roce 1861 přichází do Sivic. V září téhož roku se zde žení s Marií, dcerou čtvrtláníka Mikuláše Ondráčka z čp. 53 v Šebrově (dnes nestojící). V oddacím zápise je již Eduard uváděn jako mlynář na větrném mlýně v Sivicích, s bydlištěm na čp. 107 (na Perku). Po svatbě žili manželé v domě Mariiných rodičů v Šebrově a Eduard dál provozoval mlynářské řemeslo. Manželům se narodily dvě děti: syn Josef a dcera Filomena. Osud syna Josefa zůstává zatím nejasný, jisté však je, že v mlynářském řemesle v Sivicích po otci nepokračoval. Dcera Filomena se provdala a žila s rodinou v Šebrově na rodném domě.
Podle tradované historky, prohrál sivický mlýn jeho majitel v kartách. To je sice působivý příběh, realita byla pravděpodobně mnohem pragmatičtější: Eduard Žiška stárnul a neměl nástupce. Proto v roce 1893 svůj mlýn prodal Juliu Bánerovi z Tvarožné. Eduard dožil jako domkař na čp. 53. Zemřel v 67 letech roku 1902 a nedožil se tak přestavby sivického mlýna.
Rod Bánerů
Mlynářský rod Bánerů (Bahnerů, Bannerů) pochází z Radotína u Přerova. První vyučený mlynář, který započal rodovou tradici na mlýně v Radotíně, je Franz Bahneyer (narozen 1775). Jeho vnuk Karel odchází v roce 1866 ze Slezska před "Prajzem" na jih. Usazuje se ve Tvarožné, kde na "Napoleonském vršku" stojí větrný mlýn a domek tesaře a mlynáře Františka Formánka. K němu Karel nastupuje jako pomocník a brzy se ožení s jeho dcerou Antonií. Ke svatbě dostanou mladí manželé větrný mlýn v Heršpicích, kde se jim postupně narodí čtyři děti: Theodor, Julius, Karel a Amálie. Kolem roku 1880 heršpický větřák prodávají, chvíli hospodaří na vodním mlýně v Těšanech a nakonec se vrací zpět do Tvarožné. Všichni tři synové Antonie a Karla Bánerových se stanou mlynáři.
Nejstarší Theodor vlastnil množství mlýnů na Moravě: znovu větřák v Heršpicích, ve Vážanech, vodní mlýn v Černvíru a Boršicích. V Kloboukách u Brna vybudoval moderní průmyslový mlýn s pohonem na plyn.
Nejmladší syn Karel převzal po smrti svého otce tvaroženský mlýn. Jeho synové se však nedožili dospělosti, takže po smrti Karla Bánera ml. vedla mlýn jeho žena Háta Bánerová. Mlelo se zde do roku 1955.
Prostřední syn Julius koupil v roce 1893 větrný mlýn v Sivicích od Eduarda Žišky a stal se tak dalším sivickým mlynářem. Protože součástí mlýna v této době ještě nebylo obytné stavení, bydlel Julius Báner na čp. 56 v Šebrově u rodiny Mazlů. V roce 1895 se oženil s Františkou Šafaříkovou z Hostěnic a měli spolu tři děti: Julia, Karla a Emílii.
Mlynáři Bánerové spolu byli stále v kontaktu a vzájemně se inspirovali v technologických "trendech". Julius Báner se v roce 1904 rozhodl starý dřevěný mlýn německého typu strhnout a na jeho místě vystavěl zděnou budovu, na kterou instaloval tzv. Halladayovu turbínu. Stejnou, jakou měl jeho otec Karel už od 90. let 19. století ve Tvarožné.
Halladayova Turbína
Mlýny s tzv. Halladayovou turbínou jsou považovány za vrchol v konstrukci větrných mlýnů a čerpadel. Vynálezcem turbíny je severoamerický farmář Daniel Halladay. Ten kolem roku 1877 sestrojil větrné oběžné kolo se stavitelnými žaluziemi pomoci středově ovládaných táhel. Význam žaluzií spočíval v jejich možnosti nastavit je buď pod zvoleným úhlem podle síly větru, nebo zcela rovnoběžně se směrem vzdušného proudění. Oběžné kolo dosahovalo průměru deset i více metrů a obsahovalo jeden nebo i dva věnce žaluzií. Práce s větrem byla efektivnější, údržba jednodušší. Výrazná byla ovšem ekonomická náročnost pořízení. Oproti mlýnům holandského či německého typu už nešlo o technologii, kterou by zvládnul vytvořit běžný sekerník či tesař. Přesto se Bánerové na svých mlýnech do přestaveb pustili. Z původních necelých dvaceti turbín na mlýnech a čerpadlech na Moravě se dochovala pouze ta v Ruprechtově. Ve zbytku Evropy byste dnes další nenašli.
Sivický i tvaroženský mlýn měl (narozdíl od dochovaného ruprechotvského) dvě řady žaluzií. Náročná instalace složitého větrného motoru, jakým byla Halladayova turbína, svědčí podle odborníků o značných strojnických zkušenostech a vědomostech Bánerů.
Za pouhých šest let, v roce 1910, Julius Báner usoudil, že je čas na další pokrok a nahradil pohon mlýna motorem na koksový plyn. Je pravděpodobné, že se tak stalo po vzoru bratra Theodora, který budoval výše zmíněný průmyslový mlýn v Kloboukách. Halladayova turbína tak ze střechy mlýna i panoramatu Sivic zmizela. Přestavba mlýna už zahrnovala i bydlení pro rodinu mlynáře (a nové číslo popisné 171). O podobě upraveného mlýna máme konkrétní záznam díky dotazníku k zápisu do mlynářského ústředí z roku 1939:
"Mlýnská budova je 14,7 m dlouhá a 8,75 m široká, vysoká je 10 m. V přízemí je světnička. V prvním patře a části druhého jsou umístěny mlecí stroje."
V knize Co roztáčel vítr autoři uvádí, že 15. září 1945 se motor zničil utržením šroubu na klikové hřídeli. Mlynář žádal o povolení nahradit ho elektromotorem. V roce 1948 pak údajně měl podle "dochované korespondence" schváleno instalovat zcela nový plynosací motor Lorenz 25 KS.
Mlýn po roce 1904 (instalaci Halladayovy turbíny) a po přestavbě v roce 1910.
Osobnost Juliuse Bánera
Mlynář Julius Báner byl pokrokovým a aktivním sivickým občanem. Stál například u zrodu spolku dobrovolných hasičů, jehož byl prvním náčelníkem. Jako první v obci (v roce 1926) si zřídil do domu vodovod, na který se pak napojila i škola. Na mlýně byl také první radiový přijímač v obci. Za první světové války byl tzv. vyreklamován a nemusel na frontu. "Mlynář Báner" se stal také literární postavou, díky spisovateli Františku Neužilovi. Jeho kniha Milostný herbář se odehrává kolem revolučního roku 1848, přesto v něm již podle Neužila na sivickém Perku stojí větřák mlynáře Bánera:
"Dnes v noci pojedou panské povozy ke Smílkovi na větřák a k Bánerovi do Sivic. Povezou obilí. Hodně obilí. Postarají se o to, rychtáři, aby nedošlo k přepadu."
Julius a Františka Bánerovi měli dva syny, kteří se dožili dospělosti: Juliuse a Karla. Juliovi koupili rodiče vodní mlýn v Podivíně. Julius Báner ml. se v mlynářském řemesle dál vzdělával např. na mlynářské průmyslovce v Pardubicích. Podivínský mlýn mu byl ale v 50. letech znárodněn. Po restituci jej potomci prodali.
Druhý syn Karel zůstal na sivickém mlýně. Od mládí tu pracoval s otcem jako pomocník. V roce 1933 se oženil s Marií Smutnou ze Sivic. V září 1937 oficiálně sivický mlýn po otci převzal. Přesně rok na to jeho otec Julius Báner st. v 68 letech umírá na sepsi následkem tržné rány.
Během druhé světové války bylo mletí značně omezeno, přesto Karel Báner mlel lidem ze Sivic i okolí tak, jak kdo potřeboval a nemálo tím riskoval. Při osvobozování Sivic v květnu 1945 byl mlýn částečně poničen požárem. Navzdory opravě a investici do nového pohonu se ve mlýně mlelo čím dál méně, až jeho provoz ustal zcela. Poslední sivický mlynář Karel Báner zemřel v roce 1987 v 83 letech a je pohřben na pozořickém hřbitově.
Julius Báner, na druhé fotografii jako náčelník nově založeného sboru dobrovolných hasičů v Sivicích.
Následující informace jsou z dotazníku k zápisu do mlynářského ústředí z roku 1939. Formuláře rozeslalo mlynářské ústředí s cílem zmapovat technické a kapacitní možnosti všech mlýnů. Jde o doslovný přepis z knihy Co roztáčel vítr:
"V říjnu 1938 byli majitelé Karel a Marie Bahnerovi, kteří převzali v září 1937 mlýn od Juliuse Bahnera. Mlýn měl stanovené přípustné množství námezdního mletí na výrobní období 1936-37 na 1 410 q pšenice a žita dohromady. Na mlýně byl zaměstnán pouze 1 pomocný dělník. Za kalendářní rok 1938 bylo ve mlýně zpracováno 676 q pšenice, 842 q žita a 103 q ječmene zpracováno na kroupy a krupici. Dále 73 q bylo zpracováno na šrot. Mlýnská budova je 14,7 m dlouhá a 8,75 m široká, vysoká je 10 m. V přízemí je světnička. V prvním patře a části druhého jsou umístěny mlecí stroje. Skladovat lze 100 q pšenice a 80 q žita. V moučnicích a pytlích lze také uložit 100 q mlýnských výrobků.
K pohonu mlýna slouží plynosací čtyřtaktní motor Osser Bauer Vídeň o jednom válci na koks. Průměr vrtání 280 mm, počet obrátek 200 ot/min a výkon max 20 KS.
Čistírna byla vybavena dvojitým výtahem Tesařík-Potocký, prachovým vysévačem s magnetem a odstraňovačem klíčků od stejné firmy, trierem od firmy Union Budějovice a loupačkou od firmy Kohout Praha. Mletí probíhalo na válcové stolici firmy Kohout Praha se dvěma páry hladkých válců sloužících ke šrotování pšenice a mletí na krupice. Druhá stolice o jednom páru rýhovaných válců firmy Jeřábek Vel. Meziříčí byla určena ke mletí žita. Smirkový šrotovník měl výkon 3 q na 1 hod.
Na prosévání sloužil sortýr a hranolový vysévač firmy Tesařík-Potocký a rovinný vysévač Kohout Praha o 2 skříních o rozměrech 1,8 m x 1,1 m a 10 vysévacích dílech. Dalším zařízením byla krupičná reforma firmy Tesařík-Potocký o délce 2,6 m. Válcový míchací stroj o délce 2 m je od stejné firmy. Na výrobu krup sloužil jeden krápník od firmy Brázda Přerov o průměru 40 palců. Výrobní kapacita mlýna byla za 24 hod. mletí 10 q pšenice a 15 q žita a 72 q šrotování."
Zdroje:
Sivická kronika I. svazek
www.mza.cz
DOUBEK, Jan; KOČ, Břetislav a URBÁNEK, Radim. Co roztáčel vítr: historie a současnost větrných mlýnů, mlýnků a čerpadel. Brno: Ivo Sperát, 2020.
JAROŠ, Jiří. Větrné motory na Moravě. Brno: EkoCentrum, 1993.
NEUŽIL, František. Milostný herbář. Boje. Praha: Mladá fronta, 1976.